O Kozlově - pověst.
O Kozlově.
Mnozí z Vás se jistě ptáte, jak a kdy vznikl název Kozlov. Toto pojmenování se traduje už od nepaměti, od dob, kdy Víceměřice byla jen malá vesnička s tvrzí a několika staveními. Hospodáři obdělávali svá pole kolem potoka a na rovině a kopec nad vsí byl porostlý skupinami stromů a remízků, přerušovaných loukami, na kterých se dělalo seno, nebo se posílal pást dobytek.
V té době žil ve vsi Čeněk, který byl od mládí mrzákem, když při pomoci u kácení stromů nešťastně zakopl a padající strom mu rozdrtil ruku i nohu, které už zůstali navždy nepohyblivé. Jako mrzák žádnou kloudnou práci nenašel, ani své políčko si bez cizí pomoci nemohl obdělávat a tak žil se svou ženou a dětmi v maličké chaloupce na konci vesnice a obživu pro rodinu zajišťoval jako pasáček dobytka, většině hospodářů ze vsi. Děti dorůstali, peněz na školu a na oblečení nebylo, i chaloupka po rodičích chátrala a Čeněk byl smutnější a smutnější a trápilo ho, že si se svým mrzáctvím nedokázal vydělat více peněz, aby se jim žilo lépe.
Jedenkrát, když při pasení seděl zas až na vrcholku kopce nad vsí a díval se do krajiny, rozjímaje nad svým osudem, objevil se u něj, znenadání, odněkud, chlapík v panském šatu. "Vím co tě dlouho trápí a můžu ti pomoci. Půjčím ti tenhle šátek a každé ráno, když ho rozložíš, najdeš v něm krejcar. Vidíš? Tu máš hned první .... " . "A co za to budeš chtít?" otázal se Čeněk. "Nic, jen mi tu stvrdíš krví tenhle papír, že mi šátek vrátíš, až si pro něj za deset roků přijdu" pousmál se pán. Čeněk chvili přemýšlel, ale to už měl chlapík připravený papír a větvičku ze šípku, kterou Čeňka píchl do palce a s krví otiskl jeho palec na lejstro. Čeněk se rozhlídl po lístku jitrocele na krvavou ranku a když se otočil nazpět, chlapík už byl fuč a v ruce mu zůstal jen šátek od něj, s krejcarem. "Asi nějaký podivín, ale hlavně že mám krejcar" pomyslel si Čeněk a zastrčil šátek do kapsy a vypustil setkání z hlavy. Druhý den po ránu si na šátek vzpomněl, rozbalil ho a "Světe div se!" byl v něm další krejcar! A tak den co den, ráno co ráno. Časem se mu za tajemné peníze podařilo opravit rozpadající se chalupu, děti mohli chodit do školy a vyučili se řemeslům. Dny měsíce a roky ubíhaly, až přišel den, kdy se před ním, při pasení na vrcholu kopce, objevil rohatý chlupáč v kožichu - no opravdový čert to byl! "Jdu si pro šátek, pastevče, a ty půjdeš se mnou!" pronesl pekelník. " A kam?" optal se Čeněk, jenž v rohatci poznal pána, který mu kdysi dal šátek a začal tušit, že jde do tuhého. "No do pekla! Nebo si myslíš že krejcary byly zdarma? Upsals mi za ně svou duši!" odpověděl pekelník a vytáhl z kožichu papír, kterým mu zamával před očima.
Najednou se od stáda kozí oddělil statný kozel, neboť spatřil potencionálního rohatého soka a z rozběhem do konkurenta vrazil, až pekelnik udělal dva kotrmelce a papír mu vypadl z ruky. A začal nelítostný boj dvou rohatých. Čeněk jen nevěřícně chvíli hleděl na zápas, přemýšleje, co se vlastně děje a pak zavolal na kozla aby ho zklidnil a ten jej neochotně poslechl. Pekelník se zmátořil a dal se na ústup. " Nu což" pravil Čeněk, "podepsal jsem, tak musím jít s tebou." Rohatej se začal rozhlížet po pergamenu. Jaké však bylo jeho zděšení, když spatřil poslední kousek papíru, který trčel z huby kozy, která si na něm při sledování boje právě pochutnávala. "Vyhrál jsi pastevče !!!" zvolal čert a s rachotem zmizel, zůstal po něm jen oblak dýmu a smrad ze síry.
Čeněk ještě chvíli přemýšlel, co se vlastně právě událo a šel a pohladil statečného kozla, který mu právě zachránil život a ten se vrátil zpět ke svému stádečku kozí ...
A na počest hrdinného kozla, po něm začal nazývat Čeněk dosud bezejmenný vrchol kopce, na který chodil dobytek pásávat. A tak se časem pojmenování kopce dostávalo do podvědomí ostatních a pak i do map jako KOZLOV.
Bylo to tak, nebo nebylo? Kdo ví? Tak jsem zaslechl a zapsal a tak posílám tento příběh dál.
Petr "Burda" Buriánek
